Co dělat abyste předešli syndromu vyhoření

Pondělí: Ráno vstanete, umyjete se, obléknete si kostým nebo sako. Nastoupíte do auta nebo MHD a jedete vstříc vaší práci. Po osmi hodinách se sbalíte a čeká vás stejná cesta domů. Doma na vás čeká přítel, děti nebo také vůbec nikdo. Uděláte vše, co udělat musíte, děti uložíte spát, přivítáte se s přítelem a je osm večer. Jdete spát.

Úterý: Ráno vstanete, umyjete se, obléknete si kostým nebo sako. Nastoupíte do auta nebo MHD a jedete vstříc vaší práci. Po osmi hodinách se sbalíte a čeká vás stejná cesta domů. Doma na vás čeká přítel, děti nebo také vůbec nikdo…

To samé se děje ve středu, ve čtvrtek, vlastně skoro až do konce týdne. Jediný rozdíl je v tom, že o víkendu nejdete do práce.

Váš život vám najednou začne připadat stereotypní, nudný a bezvýznamný. Marně hledáte, co se mohlo pokazit, a proč to tak je.

Pokud žijete ve společné domácnosti s vaším partnerem či vaší partnerkou, je dost možné, že si vašeho zvláštního psychického stavu všimne jako první právě on. Svěříte se tedy své lásce s tím, jak se cítíte a oba přemýšlíte, co by se s tím dalo dělat. „ Tak si najdi nějakého koníčka, nějakou novou zábavu!“ Dozvíte se ve většině případů. Co na tom, že nemáte sílu ani chuť cokoliv dělat. Co na tom, že máte pocit, že z vás vyprchala veškerá životní energie. Vaši blízcí si myslí, že se prostě nudíte. Dáte tedy na dobrosrdečné rady vašich příbuzných či přátel a opravdu si najdete koníčka. Cvičení, keramiku, vlastně cokoliv. Chodíte tedy dvakrát týdně cvičit, ale žádný výsledek to nemá. Pořád se cítíte stejně, ne-li ještě hůře. Nový koníček vám nepomáhá. Cítíte se sami.

Někteří začnou alespoň před svými blízkými předstírat, že je všechno v pořádku. Nechcete jim totiž ubližovat a vlastně vás už určitým způsobem dost štve, že se vás neustále někdo ptá:“ Co ti je? Proč se takhle tváříš? Co se stalo? Jsi se mnou nešťastný/a? Můžu snad za to já? Proč se neusměješ?“ Výsledkem toho je, že se sice cítíte stále mizerně, ale alespoň ostatní si myslí, že jste v pořádku a nezhoršují váš stav svými všetečnými otázkami.

Nechuť, apatie, bezmoc. Pokud u sebe cítíte tyto příznaky, nejspíš trpíte syndromem vyhoření. Syndrom vyhoření je psychický stav, při kterém se cítíte vyčerpaní, nespokojení a nejste schopni se uvolnit.

Někteří odborníci tvrdí, že náchylnější k syndromu vyhoření jsou lidé, kteří jsou plně pohlceni svou prací. Jako prevence by tedy měl působit váš vztah k práci. Samozřejmě, práce je nedílnou součástí života a prakticky nikdo se v ní nemůže jen tak flákat. Pokud je to však možné, odborníci radí, abyste si od vašeho zaměstnání udrželi zdravý odstup.

Důležitými body v léčbě je váš vztah k okolí, k rodině, přátelům a dokonce i k vašim koníčkům. Mnoho terapeutů proto doporučuje najít si koníčka. Ne však jen tak ledajakého, měl by to být právě takový, který vás bude bavit a v němž si budete schopni odpočinout. Je jedno, jestli vás baví sbírání motýlů, rybaření nebo skákání přes švihadlo. Najděte si něco, co může být jen a jen vaše.