Psychiatrie, spása nebo zhouba?

V dnešní době stále více vyhledáváme pomoc terapeutů, psychologů nebo psychiatrů. V dnešním hektickém světě a při našem stylu života se ani není čemu divit. Svět po nás chce stále víc a víc. Musíme být dokonalí doma, v práci, v partnerství. Nějaké to klopýtnutí v práci nás může stát místo. Mnoho lidí nedokáže žít neustále obklopeno tímto svazujícím pocitem a strachem, proto hledají pomoc.

Co je však lepší si zvolit? Psychologa, který si s vámi sedne a rozebere všechny vaše problémy? Nebo snad psychiatra, který vás vlastně ani tak moc neposlouchá a jediné, co ho zajímá je to, zda budete brát léky?

Tohle je věc, kterou si musí každý rozhodnout sám. Někomu vyhovuje jedno, jinému zas to druhé. Pokud už nemoc pokročila do takového stádia, že už není možné jiné východisko, než ho řešit léky, je psychiatrie jasnou volbou.

Co když si nejste úplně jisti tím, co vás trápí a kam vlastně máte jít?

Jedenatřicetiletá Marta chodila k psychologovi dva roky, než se rozhodla, že vyzkouší psychiatrii. „ Chtěla jsem svoje problémy řešit sama, maximálně s pomocí někoho erudovaného, kdo by mi v tom poradil. Nechtěla jsem chodit k psychiatrovi. Odmítala jsem léky a stále jsem věřila, že se mi mé problémy podaří zvládnout pouze s pomocí psycholožky. Bohužel se tak nestalo.“ Kvůli podezření na maniodepresivní psychózu byla Marta odeslána svou psycholožkou na psychiatrii. „Bylo to zvláštní, ale svým způsobem jsem se tam těšila. Chtěla jsem, aby mi konečně někdo pomohl. Věřila jsem tomu, že když tam přijdu, tak mi pomůže a já se budu cítit lépe. Kdybych však věděla, jak to dopadne,“ říká Marta. Vydala se tedy za psychiatričkou, o které si nejprve zjistila pár informací na internetu. První dojem byl dobrý, došla k pěknému domu, který měl v oknech krásné orchideje. Ovšem to, co se dělo dál, bylo hrozné. „ Zazvonila jsem a přišla mi otevřít malá starší žena v legínách. To byla první zvláštní věc, které jsem si všimla. Řekla mi, že ještě musím počkat, protože tam má pacienta. Seděla jsem tedy asi 30 minut v čekárně, což byl takový malinký pokoj s příšernou koženou sedačkou. Po půl hodině si mě zavolala dovnitř a řekla mi, ať se posadím. Sedla jsem si tedy na jedinou rozvrzanou starou židli, kterou tam měla. Chvílemi jsem dokonce přemýšlela, zda jsem tam správně. Ptala se mě, co mě trápí, a než jsem jí cokoliv řekla, tak mě přerušila. Mám pocit, že mě vůbec neposlouchala a ani jsem jí nezajímala. Jediné, co jí zajímalo, bylo, proč své psycholožce platím hotově, a nejsem tam poslaná přes svého obvodního lékaře. Na to jsem jí odpověděla, že jsem nechtěla mít zápis ve svých lékařských záznamech o tom, že někam pravidelně chodím, proto jí platím hotově. V tom se začala hrozně smát a s vítězoslavným zvoláním mi řekla, že tohle teda ve svých záznamech mít budu. Už to mě zarazilo. Co mě však šokovalo ještě víc, bylo to, jakým způsobem si neustále dolévala acidofilní mléko do hrnečku a následně olizovala lahev. Začala jsem být přesvědčená, že tahle paní snad něco bere nebo už je tak moc postižena svojí profesí. Pak už to jelo. Mluvila se mnou jako s pitomcem, jediné, co jí zajímalo, bylo to, jestli jsem ochotná brát léky. Řekla jsem jí, že na čtyřicet procent ano, ale na šedesát procent je brát nechci, protože mám strach. Viděla jsem, jak někteří lidé dopadli poté, co začali brát léky a nechtěla jsem tak dopadnout.

Začala na mě křičet, že jsem úzkoprsá a co tady vlastně dělám, když nechci léky.

Posléze pořád řešila mojí práci, že je hloupá, a proč jí teda vlastně dělám. Byla jsem jí úplně ukradená. Tohle všechno se navíc semlelo během pouhých pěti minut, po kterých mě vyhodila z ordinace. Při cestě ke dveřím mi nezapomněla říci, že kdybych chtěla léky, ať jí zavolám. Byl to příšerný zážitek.“

Psychiatrie je dvojsečná zbraň. Jdete si pro pomoc, ale také se vám může stát, že odejdete s tím, že vás někdo prohlásí za blázna. Navíc dnešní společnost je stále nastavena tak, že o některých věcech se prostě nemluví.

Třeba o tom, že chodíte na psychiatrii. Lidem je jedno, že nejste žádný maniak, ale trpíte depresemi. Pokud to jednou prozradíte, už se na vás okolí nebude dívat stejnýma očima. Je to smutné a není to fér. Když máte problémy s angínou, jdete k doktorovi a on vám pomůže. V tomto případě je normální, že jste si zašli pro pomoc a léky. Po týdnu můžete přátelům říci, že jste měli angínu a oni to pochopí. Pokud však to samé uděláte s depresemi nebo s jiným duševním onemocněním, vězte, že politování se vám rozhodně nedostane. Ačkoliv stále více lidí chodí na terapie, pořád je to věc, o které se nemluví.

Pokud se i vám děje něco podobného, vybírejte dobře, kam se svými problémy půjdete.